Moje cesta
„Kolaps, prázdnota, děti vedle mě a já nevěděla, jak dlouho jsem ležela na zemi. To byl můj bod zlomu. Buď se nechám zničit… nebo se zvednu. A vydám se na cestu k sobě.“
Vždycky jsem vnímala věci jinak než ostatní. Většina lidí kolem mi nerozuměla. A já se tolik snažila! Zapadnout mezi ně, být „normální“, chovat se tak, jak se čeká. Toužila jsem, aby si mě někdo všiml. Mě – mých skutečných hodnot, mé duše.
Jenže ve snaze zavděčit se a zapadnout jsem ztrácela samu sebe. Moje duše se schovala do hromady tuku jako do obranného štítu. Protože s tím, co jsem uvnitř cítila, jsem přece nemohla ven.
Život plynul. Zdálo se, že je všechno v pořádku. Dařilo se. A pak přišla dcera. Už těhotenství i porod byly těžké a v prvním týdnu života byla tak blízko smrti. Tehdy jsem pocítila obrovský strach, že o všechno přijdu. Díky Rosťovi tu dnes s námi je. A je mojí velkou učitelkou.
Naučila mě trpělivosti. A díky své vývojové dysfázii i tomu, že je třeba se na každou věc podívat z více úhlů pohledu a každá situace má řešení. A to platí pro vztahy, práci i obyčejný úkol v matice.
Ale ve mně to dál bublalo. Nikdo, kdo by mě vyslechl. Nikdo, kdo by opravdu naslouchal. A tak jsem zkolabovala. Sama doma s dětmi, Rosťa od rána do večera v práci… a já se najednou probudila na zemi. Děti si hrály vedle mě a já nevěděla, jak dlouho jsem byla pryč. Jen prázdno a strach.
Uvědomila jsem si, že takhle to dál nejde. Že mě to buď zničí, nebo musím něco změnit. Alkohol byl častou berličkou, ale ten mě nikam neposouval. A tak jsem se rozhodla odjet na první seberozvojový pobyt.
Děti zrovna dostaly neštovice s ošklivým průběhem a manžel se mě ptal, jestli to myslím vážně. Byla to zkouška? Jasně že jo. Ale já věděla, že musím. Pokud neodejdu, už to nedám.
Po návratu jsem byla unavená, ale uvnitř spokojená. Viděla jsem svět jinýma očima. Začala jsem si všímat všech věcí, kterými jsem popírala samu sebe. Jenže časem mě to zase postupně stáhlo zpět. A tak přišel další pád. Zkusila jsem terapii, pak další seminář a pak další… Vždy mi na chvíli bylo dobře, ale pak zase zpátky a mnohdy mnohem hloubš.
Měnit se to začalo až ve chvíli, kdy jsem na sobě začala pracovat pravidelně. Týden co týden. Krok za krokem. A všechny věci kolem mě se začaly usazovat. Přestala jsem se bát říct, co si myslím. Začala jsem jednat tak, jak to cítím. Ne vždy je to lehké… ale to je život. Ty obrovské výkyvy a vyčerpání do dna už ale patří minulosti.
Mezitím přišli koně. Nebo spíš – dcera mě k nim přivedla. Do té doby bych se k nim nikdy nepřiblížila. Bála jsem se jich. Nejen jejich velikosti, ale i toho, že uvidí, kdo doopravdy jsem. A já to uměla tak dobře skrývat, až mě děsilo, že u nich to nejde.
Jenže koně jsou čistí. Vidí pravdu. Čtou v nás. Nelze je obelhat. A právě to se stalo mým léčivým zrcadlem. Postupně jsem ten strach z nich zvládla. Prošla jsem nespočet metod a technik, ale nakonec jsem zjistila, že to nejcennější vychází přímo ze mě a koně jsou mými průvodci. To, jak dnes pracuji, se nedá popsat ani naučit. Je to moje vlastní cesta propojená s prací s energiemi na základě všech mých zkušeností.
A i když se na první pohled může zdát, že se na mých terapiích nebo akcích „nic zvláštního neděje“ – děje se mnohé. Na jiných úrovních, v jiných rovinách. Nevíte proč, ale odcházíte jiní, většinou i poleví dlouhotrvající bolesti.
Dnes už si dovoluji být vidět. Přesně taková, jaká jsem. Pro někoho divná, nepochopená, možná i pro ostudu. No a co. Po letech skrývání konečně žiju sama sebe. Jen tak jsem doopravdy šťastná a stojí to za to.
Moje pozvání pro Tebe
To, co mě zraňovalo, mě zároveň učilo. Všechny pády, strachy i chvíle, kdy jsem si myslela, že už nemůžu dál, mě nakonec posílily.
Dnes vím, že už mě jen tak něco nerozhodí. Stále mám své výzvy a bloky, na kterých pracuji – a pracovat budu. Ale právě díky tomu si troufám být průvodkyní i pro ostatní.
Nebudu Tvůj život žít za Tebe, ani jednotlivé kroky nebudu dělat za Tebe. Ale můžu být vedle Tebe a v případě potřeby, tvého klopýtnutí, Tě podržet. Ukázat Ti, že i v temnotě se dá najít světlo. A že i Ty v sobě máš sílu, která čeká, až ji pustíš ven.
👉 Pokud cítíš, že je čas vykročit, ráda Tě doprovodím – v osobních terapiích s mými koňmi nebo i v online setkáních (bez ztráty jakékoliv účinnosti).
A pokud potřebuješ skutečně nastartovat, přijeď se mnou strávit několik dnů na pobytu. Je to skvělý začátek, jak změnit prostředí a začít znovu. Nikdy není pozdě.
